Centrum Caolinumsoučasná architektura a tradice
Naše akce v centrusledujte a navštěvujte Zobrazit více
Kaolínový důl Nevřeňtajemné nevřeňské podzemí

Kaolínový důl v Nevřeni

Historie těžby kaolínu v Nevřeni
Údaje o historické těžbě kaolinu v Nevřeni jsou poměrně sporé. Údaje, jež uvádí ve svých pracích o geologii a těžbě kaolínu C. Purkyně, 1901, 1913, jsou povšechné, bez znalostí detailů. Sporé údaje v obecní kronice shrnul K. Kamberský, 1956: Těžba na ložisku byla zahájena podnikatelem Schüssem v r. 1870. Podnik Schüsse prodal v r. těžaři jménem Wimperger r. 1873, od něhož ho v r. 1876 odkoupil Marcel a ten jej r. 1879 prodal Pinkasovi. R. 1884 jej zakoupil Leo Wedeles, jenž se později přejmenoval na Wedel. Ten zdejší provoz zdokonalil, avšak v r. 1897 těžbu ukončil a veškerá zařízení technologická zařízení demontoval a přemístil do nedalekých Ledců (Ledec). O další majetkové držbě ložiska pak prameny dosud mlčí. V r. 1928 se objevil inzerát, kterým Zdeněk Wopršálek nabídl svoji pětinu majetku a udává, že v asi 100 ha lesa jsou ohromná ložiska kaolinu, J. Wild, 1977. Z r. 1930 existuje písemná nabídka Západočeských kaolinek na odkup v ceně 14.000,- Kč za hektar. Rovněž v tomto roce je datováno povolení k provedení hornotechnického průzkumu kaolinu, hlín a dalších nevyhrazených nerostů (tj. těm, jež nespadají pod státní majetek. Na rozdíl od vyhrazených, jež byly v majetku státu a těžařům toliko za úplatu propůjčovány). V r. 1936 bylo na ložisku ještě provedeno 26 kopaných šachtových sond s maximální hloubkou 26 m. I v současnosti lze pozorovat opětovný zájem o zásoby pozůstalé na zdejším ložisku.

Těžba kaolinu probíhala původně nejspíš ručním kopáním rozložených arkóz (eluvia). Kromě kaolinu se zřejmě již od počátku kopal i písek. Teprve pak, když bylo zjištěno, že kaolin obsahují i hlubší partie již navětralé až čerstvé horniny, přešlo se na těžbu hlubinnou. Jak bylo řečeno, na počátku byla těžba pravděpodobně prováděna ručně, později nastoupila koňská síla a po r. 1884 došlo za Wedelova vedení k mechanizaci. Byla vybudována široká transportní štola, v ní položena dvojkolejná úzkokolejka, po níž hunty poháněla parní lokomobila. T Cyril Purkyně, 1901, udává, že se těžilo střídami 6 m širokými a až 18 m vysokými.

V Nevřeni se nevyskytoval prostý kaolín, ale byl obsažený v arkóze, která se dala poměrně snadno lámat. Arkóza je hornina připomínající pískovec, kde ale vždy převládají zrna složená ze živců (nad 50 %) nad zrny křemennými, zatímco u pískovce tomu je naopak a převládají zrna křemenná. Kusy do běla zabarvené horniny se pak vyvážely na povrch, kde se rozdrtily pomocí drtičů tzv. "ježků". Po rozdrcení se rozplavovala hornina v plavírně, původně asi jenom v karbech, později snad i v plavírenských žlabech. Zdá se, že místní plavírna nefungovala dlouho. Na povrchu se poté nechaly vystaveny dešti a mrazu, což změnilo horninu na jemný bělavý produkt. Ten  putoval do Kozolup a Třemošné na vlakové nádraží. Denní výroba činila 2 – 3 vagony. Arkóza obsahovala v průměru 12 % čistého kaolinu. Kaolín byl využíván k výrobě hrubé keramiky, dlaždic a obkládaček. Využíval se i vyplavený štěrkopísek, který sloužil jako stavební surovina. Z důvodu špatného stavu silnic a vzdálenosti na vlakové nádraží byla těžba v Nevřeni ukončena v roce 1897 a veškeré zařízení bylo přestěhováno do nedaleké obce Ledce, kde Wedel získal lepší podmínky.

Dodnes v dole můžeme obdivovat práci našich předků. Dochovaly se chodby, z nichž některé mají výšku až 18 m a šířku 6 m. Na stěnách jsou dosud viditelné známky po ručním kopání a na stropě jsou černé skvrny, pravděpodobně stopy po očouzení karbidovými lampami, kterými si v té době kopáči na práci svítili. Na stropě jedné z chodeb je dochovaný hornický znak (zkřížený mlátek a želízko) s nápisem D. J. 1891. V čelbě některých komor je vidět kopání ve stupních. V dole je dnes k vidění pestrá lidová tvořivost, kdy novodobí návštěvníci dolu sami tvořili umělecká dílka. Někdy více, někdy méně zdařilá. Důl je v současnosti z bezpečnostních důvodů veřejnosti nepřístupný.